Skončila druhá světová válka a rok po ní v roce 1946 umírá mistr světa Aljechin. V roce 1948 se v Haagu a Moskvě uskutečnil pětikolový turnaj mezi pěticí hráčů, jež opanoval Michail Botvinnik. Ten se s drobnými přestávkami udržel na šachovém trůně 15 let, než jej definitivně v roce 1963 sesadil Tigran Petrosjan. FIDE, mezinárodní šachová federace, rovněž určila pravidla, jak se bude o titul bojovat: (zjednodušeně) výsledkem bylo, že se mistr světa každé tři roky utká s vítězem turnaje kandidátů, do něhož se hráči kvalifikují z mezipásmových turnajů. Pokud zápas o titul mistra světa prohraje, má právo na odvetný zápas. Toto pravidlo skončilo v roce 1963, čímž ukončilo éru patriarchy Botvinnika.
S různými obměnami (například turnaj kandidátů se hrál i jako vyřazovací zápasy, či se mění podoba samotného zápasu o titul) se ale takto hrává dodnes. Stačí se podívat na právě vrcholící zápas o mistra světa mezi Carlsenem a Nepomniachtchim.
Prvním vyzyvatelem Botvinnika se stal David Bronštejn, skvělý taktik, autor šachového bestselleru Mezinárodní turnaj velmistrů a specialista na Královskou indickou, když v turnaji kandidátů roku 1950 porazil v „prodloužení“ Isaaca Boleslavského. Samotný zápas s Botvinnikem skončil remízou 12:12, což ponechalo titul v rukou Botvinnika. Výše zmíněná kniha popisuje turnaj kandidátů, jež se odehrál v roce 1953 v Curychu a jehož se zúčastnilo 30 velmistrů, kteří spolu sehráli těžko představitelných 30 kol (každý hráč odehrál 28 partií). Tento skvostný turnaj vyhrál Vasilij Smyslov, s Botvinnikem však také jen remizoval. Změnu na šachovém trůně přinesl až rok 1957, kdy Botvinnika vyzval znovu Smyslov (tentokrát díky vítězství na turnaji kandidátů v roce 1956, jež se konal z velké části v Amsterodamu a kde hrál mimochodem i náš Miroslav Filip). V odvetě o rok později ale s Botvinnikem prohrál. Podobný osud čekal i čaroděje z Rigy, Michaila Tala. Ten Botvinnika v roce 1960 porazil, ale o rok později – nemocen – s ním prohrál a titul se vrátil do starých dobrých rukou.
Mladičký Boris Spasskij debutoval v turnaji kandidátů v roce 1956, avšak o tři roky se do něj vůbec neprobojoval. Přesto se velkých úspěchů dočkal a o jeho soubojích s Petrosjanem, souboji s Fischerem Vám poví velmistr Cvek zase někdy příště. Přednášku, ve které velmistr Cvek vzpomene i na další silné hráče, jenž se na samotný Olymp nikdy nedostali (jmenujme například Američany Reshevského či Finea, Estonce Kerese či Ukrajince Gellera), si můžete připomenout pod níže uvedeným odkazem.